Pavel Štingl

Dokumentarista

Můj děda byl legionářem. Ještě máme po něm doma samovar, který přivezl přes Vladivostok bůhvíodkud ze Sibiře. To je ale bohužel také všechno, co jsem až do pozdní dospělosti o svém dědečkovi věděl.

Když se vrátil, dostal ouřad, stal se poštmistrem ve Vimperku a pokoušel se tam dělat honoraci. A také partaj, národně socialistickou.

Pak přišel Mnichov a rodina prchla do Prahy. Dědeček si ze Šumavy přinesl svou víru v příští uspořádání republiky. Jeho synové ovšem po válce chtěli pokrok urychlit za každou cenu a oblékli svazácké košile. Při prvních volbách jim jejich táta sbalil kufr za dveře, protože plakátovali pro jiné číslo, než on.

Po únoru se děda legionář stal převaděčem na Šumavě. Skončil v base za podrývání revoluce a tam také zemřel.

Doma se o tom nikdy nemluvilo. Ne snad proto, abychom podpořili antagonistickou nenávist ke třídnímu nepříteli, ale hlavně pro těžkou vzpomínku synů, kteří se na svého tátu nešli podívat ani do vězeňské nemocnice, když už to měl za pár. Takové bylo naše domácí dvacáté století.

Pro mne je tedy ohlédnutí za legionáři, kteří se ve zběsilé chvíli dějin rozhodli jít svou cestou, především návrat k sobě samotnému. K prolomení ticha nad přehradami mlčení, kterých mělo to podivné minulé století v každé generaci hned několik.

Pavel Štingl