Sibiř 2015

SMS On-line reportáž

Načítám...

Kde právě jsme

Během expedice mapa zobrazovala on-line naši polohu. Teď jsme doma, tak už je mapa jen statická. 

 mapa.jpg

 

 

Deník

V deníku zachycujeme "dobytí" každého plánovaného místa na trase zpětně. On-line reportáž zachycuje naše bezprostřední dojmy (píšeme je pomocí SMS ze satelitního telefonu), deník nám dává možnost si vše utříbit a shrnout. Podrobně pak vše v článcích, které najdete u jednotlivých dnů.

Proč vlastně Petr s Jiřím jeli na Sibiř a co od toho očekávají pro budoucí film o Legiích? Vše se dozvíte v předodjezdovém rozhovoru Sibiř čili po stopách legionářů on-line.    

Titulní foto stránky: Jan Rasch

 

Články, fotky, videa

doma0.jpg studio_6_19.4.1.png david_ployhar_(2)_-_kopie.jpg web_sibiř0.png
                  Mise splněna Z hladiny Bajkalu do Studia 6 ČT24 Rozhovor: Sibiř čili po stopách legionářů                      Všechny články

 

Den po dni

Doma

doma.jpgPůl hodiny před pátečním polednem se kola našeho letadla roztočila o přistávací plochu ruzyňského letiště. Jsme doma.

Děkujeme vám všem, kdo jste se o naši misi i o náš film zajímali a sleduvali nás. Sledujte nás i nadále na webu www.legiefilm.cz. Pár zajímavých čísel z cesty jsme nachystali tady

Cesta po Sibiři nás naplnila obrovským množstvím poznatků a dojmů, které se zcela jistě promítnou do filmu. Musíme je zažít a utřídit a pak už zbývá jen drobnost - natočit slibovaný film. Těšíme se na to.

Petr Nikolaev a Jiří Pruša  

 

 

 

Do Vladivostoku a domů

12000km.jpgJe to tak, expedice se chýlí ke konci. Středu a čtvrtek trávíme ve Vladivostoku, kde chceme kromě jiného vidět místa, odkud legionáři odjížděli lodními transporty domů.

Část jela přes Pacifik do USA, kde je přijal prezident Wilson, a pak přes Státy opět vlakem a do Evropy přes Atlantik zase lodí. Část jela přes Indočínu a Suez do Terstu. Nejeli ale všichni - dlouhá řádka z nich dlí na hřbitovech v Rusku. Tento je vladivostocký.

Ti živí se vrátili do země, kterou pomohli vybojovat, jenže v době, kdy euforie z osamostatnění z rakouského područí pominula a s legionáři si moc nevěděla rady. My letíme letadlem a v Praze budeme za pár hodin (aktuální info sledujte v on-line sms reportáži výše nebo na facebooku). Doufáme, že s námi si vlast rady vědět bude...

Více o závěru expedice v článku Mission completed.   

 

 

S bolševikem Jaroslavem Haškem po Irkutsku

irkutsk.jpgPo skoro dvou týdnech ve vlaku nás čeká poslední etapa naší cesty, let do Vladivostoku. Bajkalskou Listvjanku jsme opustili dnes ráno (úterý) autobusem, který nás zavezl zpátky do Irkutsku. Tady jsme si chtěli prohlédnout vilu, v níž sídlil legionářský generál Syrový - měli tu ale stejně jako my včera sanitární den, takže smůla. Na T-34ce před vilou oslavovali místní se sovětskou vlajkou v ruce Den vítězství. Bizarní. Ale třeba to byla nějaká ironická nadsázka (no, nebyla...). 

Druhá "pamětihodnost" - Jaroslava Haška tu uctívají jako oddaného bolševika. Podrobně zde

Našli jsme tedy alespoň místo, odkud byl pod led do řeky Usakovky vhozen 7.února 1920 admirál Kolčak, a pak už spát. V půl třetí v noci na středu místního času budíček a odjezd na letiště. Rozespalí zjišťujeme, že letadlo má hodinu a půl zpoždění, taková menší šoková terapie. Nutno říci, to by se sibiřským vlakům nestalo. Tak zítra ve Vladivostoku! 

Média nám stále přejí: Dnes si nás všimli v Kinoboxu, máme radost. Skvělý článek vyšel už dříve také v tabletovém týdeníku Dotyk. Po návratu má o povídání s námi zájem Česká televize, další možnosti jsou na dobré cestě. Těšíme se.   

 

Sanitární den

listvjanka.jpgV pondělí jsme si v hotelu Pohádka v Listvjance udělali sanitární den. Včera jsme byli v jednom kole, zájem médií byl skvělý, ale přece jen ve spojení s pěší túrou po zamrzlém Bajkalu i trochu vyčerpávající. Ještě že jsme absolvovali pátrací misi do tunelů včera, kdy bylo krásně. Dnes tu zuří sněhová bouře, naštěstí ji můžeme sledovat zpoza oken hotelu, jak můžete vidět na fotce vlevo. Je nám dobře. Mise se chýlí k závěru a stála za to. Kvůli filmu i pro nás osobně. A proč to neříct, už teď se nám stýská. 

Petrovi se podařilo poslat do Prahy přes on-line úschovnu první video záběry z cesty a vy je můžete vidět tady nebo na našem kanále na YouTube.

Pohledem z Prahy: Sanitární den víc než dobře ilustruje Jirkův pondělní zápisek v SMS-reportáži: "Oba jsme si vyprali, abychom mohli i nadále dustojně reprezentovat a nyní sedime a pracujeme na kryte terase našeho hotýlku v Listvjance..." Přejeme na Sibiř samé důstojné dny... 

 

 

Z hladiny Bajkalu živě na ČT24 i na stránky zpravodajských serverů

studio_6_19.4..pngDnes (neděle 19.dubna) máme mediální den. Přímo ze zamrzlé hladiny Bajkalu jsme mluvili v ranním vysílání Studia 6 kanálu ČT24. Skvělá příležitost pro prezentaci jak naší cesty, tak projektu hraného filmu o legiích. Povídala si s námi moderátorka Jana Peroutková. Za pozornost stojí Petrova fotka uprostřed zamrzlé hladiny nejhlubšího jezera světa pořízená právě ve chvíli, kdy s moderátorkou živého vysílání hovořil. 

Nejdřív o nás ale napsal server iDNES.cz. Článek České filmaře na čeljabinském nádraží nakrátko zadržela ruská policie se objevil na tomto zpravodajském serveru už v noci ze soboty na neděli. Navíc nám poskytl nejprestižnější "pole position" v dopolední nedělní sestavě hlavní strany. 

Následně o nás psaly i servery Novinky.cz v článku Ruská policie zadržela české filmaře. Točili nádraží, Blesk.cz v článku Čeští filmaři byli zadrženi v Rusku, natáčeli jedoucí vlak a Lidovky.cz v článku Filmaře Nikolaeva a Prušu zadržela ruská policie, museli smazat záběry. Lidovky.cz s Petrem zvládli i rychlý rozhovor Rusové mu smazali záběry. Bylo to legrační, jak ze Švejka, popsal Nikolaev.

Bajkal nás vzal za srdce. Když vidíte na vlastní oči, kde ti kluci před sto lety byli, co museli zažít a jak ohromně důležité to bylo pro lidi u nás doma, aniž by tehdy o tom vůbec tušili, docela nás to vzalo. Přiznáváme bez mučení, že nás to dojalo. Je tu o osm hodin víc, než v Praze, takže se vracíme po zamrzlé hladině zpátky na loď, která nás odveze na náš břeh, kde bydlíme v hotelu s názvem Pohádka. Můžete se podívat na dnešní momentky z Bajkalu.

Pohledem z Prahy: V sobotu odpoledne mi blikla esemeska od Jirky: "Zítra máme živý vstup do ranního vysílání ČT. Buď prosím ve střehu, budou ti volat kvůli fotkám." Šest hodin večer, nic. Píšu SMS na Bajkal, nedošlo mi, že tam mají o osm hodin víc. Jirka: "Pusť to z hlavy, asi všechno našli na webu Legií. Snažíme se usnout, zítra máme náročný den." Našli. Ráno už jsem jen po mailu poslal dramaturgyni Studia 6 Olze Procházkové echo na článek o expedici, který v noci vyšel na iDNES.cz. "Skvělý, díky moc!" odepsala okamžitě. Pár minut nato tím moderátorka Jana Peroutková odstartovala čtvrthodinové povídání s Petrem a Jirkou. Je to radost, když někdo dělá svou práci rád a pořádně.  

 

Bajkal

bajkal2.jpgStojíme na břehu Bajkalu! Obavy z Omsku se nepotvrdily, Bajkal jsme zvláli i vlakem, navzdory uletivšímu letadlu. Heuréka!  

V Irkutsku jsme strávili noc, kolem poledne už sedíme v autobuse směr Bajkal. Jedeme proti proudu Angary, která se na mapě tváří, že jako všechny slušně vychované řeky teče do jezera. Opak je pravdou, Angara z Bajkalu vytéká. A my to už vidíme na vlastní oči.

Pohledem z Prahy: Jsme za Irkutskem o osm hodin pozadu, takže chvíli ty časy v mailech matou. V mailu, který dorazil ve 4:37h Jirka píše: "Za chvíli, tedy kolem poledne, se chystáme autobusem k Bajkalu, do městečka Listvjanka". Podařilo se, jak je vidět v SMS reportáži.

A dodává: "Pokud to půjde, zapneme satelit." A i tohle se podařilo. Po déváté ráno našeho času problikl v SMS reportáži první obrázek Petra Nikolaeva z Bajkalu. Jste tam, kluci! Je to i filmařsky historická chvilka - možná první český režisér stanul na břehu nejhlubšího jezera světa.


 

Břízy, bahno, rovina a tři dny ve vlaku

zpalandy.jpg

Tenhle rekord těžko ještě někdy překonáme. Skoro tři dny nepřetržitě trávíme ve vlaku. Za okny stovky kilometrů i minut jen břízy, bláto a nedohlédnutelná dálava. V pátek jsme se probudili do jiné krajiny. Břízy vystřídaly borovice, rovinu kopce. A všude sníh. Na obrázku to vidíte pohledem z horní palandy kupé. 

Kilometry i hodiny ve vlaku se zdají nekonečné, přesto máme výbornou náladu. Možná i proto, že máme docela prima spolucestující. A propos: neuvěřitelné, ale je to tak: vlaky tu jezdí naprosto přesně na čas. Při těch vzdálenostech klobouk dolů...

O cestě i o tom, proč Petra dojal novosibirský taxikář, čtěte v článku Směr Bajkal.  

Pomalu už se začínáme vyznávat v ruských megařekách. Překonali jsme Jenisej, zrovna přes něj staví nový most, a uháníme dál k Irkutsku na řece Angaře, čili čeká nás Bajkal!  

 

 

Omští Leninové, Komsomolci a vůbec Vivat staré časy

19p1070940.jpg

Omsk, za občanské války v Rusku bašta odporu proti bolševikům, nese i dnes těžké stopy sedmesáti let vlády rudých. Obrovská socha Lenina, ulice se jmény Komsomolská či Rudogvardějců.

Přežili jsme, navíc tu mají sice dobře zamaskované, ale velmi zajímavé muzeum, v němž jsme našli zajímavé exponáty a svědectví o legionářských časech v tomhle sibiřském městě. 

A pak už směr Novosibirsk a Irkutsk, brána k Bajkalu. V téhle chvíli ale ještě nevíme, že letadlo z Novosibirska do Irkutska nám uletí. Čeká nás celkem skoro 60 hodin ve vlaku. Snad přežijeme. Podrobně: Muzejní den v Omsku.

 

 

Místo carské rodiny dlaždice v trávě

15p1070805.jpg

Cestou do Jekatěrinburgu jsme se otřepali z čeljabinského incidentu, ale bolelo to. Petr se jen těžce loučil s některými natočenými záběry. "Tak nádherný černý uhlí v tak dokonalém světle jsem ještě nikdy nikde neviděl, natož, abych ho měl natočený," smutnil.

V Jekatěrinburgu jsme našli místo, kde bolševici povraždili carskou rodinu. Skoro nepatrná deska u chodníku v trávě na místě domu, v němž se tragédie odehrála. Srovnání s Leninovými památníky a sochami v Simbirsku je docela tristní, pravda.

Trochu s námi laškuje satelitní telefon, takže jsme podle něj na několika místech najednou, někdy i tři tisíce metrů po hladinou moře. Nu, vot! 

Podrobně: Legiohotel v Jekatěrinburgu a startujeme na Omsk.

Historické konsekvence: K nástupu na Jekatěrinburg vydal plukovník Vojcechovský rozkaz 8. července 1918. Na stanici Unkurda, jihozápadně od Jekatěrinburgu, byly soustředěny části 2. a 3. pluku, 3. úderná rota a několik kozáckých setnin. 14. července v noci vyrazila obchvatná skupina, aby při čelním útoku zabránila bolševické posádce stanice Njazepetrovsk zničit most přes řeku Ufu. Týž den.... Více v článku Bitva o Jekatěrinburg.

 

Zatčení v Čeljabinsku a vzhůru do Jekatěrinburgu

20p1070751.jpgNeděle nás zastihla na cestě do Čeljabinsku, při níž jsme opustili Evropu. První "asijská" zastávka, Čeljabinsk, nám v pondělí přichystala nepříjemné překvapení, ale vlastně docela symptomatické - podobně jako legionáři před sto lety i my jsme se tu střetli s místní mocí.

Fotit vlaky zakázáno, zněl nekompromisní verdikt policie, která Petra na půl hodiny zatkla a donutila ho vše, co natočil, pod dozorem smazat. Druhá možnost - výslech na místním protišpionážním oddělení - nepřicházela v úvahu. Ujel by nám vlak do Jekatěrinburgu. A to by nebyla při ruských vzdálenostech legrace.  

Podrobně zde a zde

 

 


V Leninově rodišti a v Kazani

12p1070559.jpgV pátek a v sobotu nás čekalo 500 kilometrů autem mezi Samarou, Simbirskem a Kazaní a zase zpátky do Samary. Simbirsk čili Uljanovsk svého slavného rodáka stále miluje. Fotky hovoří. Podél ještě zamrzlé Volhy dorážíme v noci do Kazaně. Tady jsme v neděli našli banku, odkud legionáři odvezli carský poklad. Kazaň je jiný svět. Proti smutné a zanedbané Samaře je tu život a civilizace. Obrovskou radost nám udělal památník našim klukům ve Verchnim Uslonu.

Podrobné povídání a fotky z Kazaně a Simbirsku najdete v článcích Kazaň a Simbirsk - carský poklad a Orlík a Z Kazaně zpět do Samary.

Při návratu fotíme Alexandrovský most, důležité místo, kudy se Legie probojovávaly k Samaře.  V Samaře se pokoušíme zorientovat v čase - vlaky tu jezdí podle moskevského času, na hodinkách máme samarský a v on-line deníku pražský. Prima zmatek. Naštěstí vše klaplo, jsme ve vlaku do tisíc kilometrů vzdáleného Čeljabinsku. Trochu zastávkoval satelitní telefon, takže on-line mapa měla kulhavý den. Naštěstí Jakub Matějů byl na stráži a chybu opravil. Vivat!   

Historické konsekvence: Simbirsk byl obsazen 22. června ze dvou směrů, z jihozápadu samarskými částmi kappelovců a z východu přes most Čechoslováky. Ve městě byla sebrána velká kořist, mimo jiné části obrněného vlaku, který obdržel název Orlík a který byl často zobrazován na fotografiích a pohlednicích. Simbirsk se stal výstupním bodem pro útok na Kazaň. Podrobně zde a zde.


První "bojový" den - Samara, Novokujbyševsk

pop.jpgPrvní "bojovový" den. Ze Samary jsme se rozjeli do nedalekého Novokujbyševska, kde jsme se setkali s místním popem, jenž nám osvětlil mnohé. Legionáře tu rádi zrovna nemají. Říkají jim Běločeši a mají tu památník místním, kteří padli v boji s Novočechy. Rozuměj památník těch dobrých, které zabili ti zlí. V téhle oblasti pomník našim legionářům rozhodně nevztyčí. 

Ale k radostným věcem. Nadchlo nás, že jsme našli místo, kde nejspíš tehdy stál obrněný vlak Orlík. Což se nám podařilo i díky skvělé přípravné podpoře, kterou nám poskytli přátelé z Čs.obce legionářské, a to včetně přesného určení, kde co kde najdeme. Pěkná je i mapa bojiště u Lipjag.   

Podrobně o prvním "ruském" dnu na trase píšeme v článku Sibiř 2015: Den 1, Samara. Tam také najdete všechny fotky.

Pohled z Prahy: Jak píše Jirka v esemesce, ne všichni sdílejí naše nadšení: "Zaciname chapat, ze tady v Samare asi opravdu není priznive prostředí pro stavbu pamatniku csl. Legionarum, jak si na to stezovali kolegove z Csl. obce legionarske. Je to asi v souladu i s tim, ze jsme dnes projizdeli ulicemi s nazvy „Komunisticka“, „Dzerzhinskeho“, „Komsomolska“…". Emocemi nabitá je ale hlavně tahle zpráva: "Tak jsme v zatacce zeleznicni trati, kde podle dobove mapy, kterou mame, stal obrneny vlak legionaru Orlik 2!".

 

Den první - Praha, Moskva, Samara

1024px-samara_divadlo.jpg

Je to tu. Dnes ve tři hodiny odpoledne jsme nasedli na Ruzyni do letadla směr Moskva. Kapku nervózní, ale maximálně natěšení. Za dvě hodiny už pózujeme před Burger Kingem na letišti Vnukovo v hlavním ruském městě. V jedenáct hodin večer středoevropského času přistáváme v Samaře. Dobrodružství začíná. Co a jak a proč se dozvíte v předodletovém rozhovoru.

Samara 

Samara je naší první zastávkou na trase. Jsme zvědaví, jaké stopy tu najdeme po bitvě, kterou tu legionáři svedli s bolševiky.  

Historické konsekvence: Samara měla podle představ bolševiků znamenat pro legionáře past a konec cesty do Vladivostoku. Únik nebyl možný - na severní straně trati byly bažiny, na jižní zákopy se stovkou sovětských kulometů. Poručík Stanislav Čeček zvolil jedinou možnost - nepřátelské postavení obešli desetikilometrovou oklikou a 4.června 1918 obsadili obec Lipjagi u Samary a zezadu nečekaně napadli sovětský zákop. Rudoarmějci se dali na zmatený útěk přes bažiny na jihu, všude jinde stáli legionáři. Cesta do Samary byla volná. Více o souvislostech naši přátelé z Čsl.obce legionářské.

 1.jpg