Hana Všelichová

Scénáristka


Energie a snaha autorů projektu celovečerního film o českých dobrovolnících, kteří uvízli na horké ruské půdě a potýkali se s mnohými problémy, které brzy po Velké válce už ve světě nikoho příliš nezajímaly, je velmi sympatická. Představme si hrůzu situace: Rusko žije revolucí a proti sobě bojující armády chtějí naše legie získat na svou stranu i za cenu jejich zničení. Jediná možná cesta domů je po kolejích železnice, přes města, která ovládli bolševici. Pro záchranu šedesátitisícového sboru přestalo vedení legií nakonec podporovat protibolševické síly a na předešlé zásluhy legionářů bylo všemi stranami zapomenuto.

S těly tisíců statečných mužů byly po dlouhou dobu pohřbeny i jejich příběhy. Generace dědů a pradědů do války musela a bez rozdílu, na které kdo bojoval straně, trpěli všichni tak, jak si to dnes už nedovedeme ani představit. Ten můj předek, později generál Robert Vobrátilek, byl jedním z nich. Po roce 1948 byl přesto, že byl válečný invalida, vystěhován do pohraničí, kde bez důchodu a denní přítomnosti svých potomků dožil ve špatném zdravotním stavu a finanční tísni. V létě chodil do lesa na šišky, aby tam v zimě neumrzl. Zanechal po sobě bohatou knižní pozůstalost, ruské klasiky i vojenské publikace a téma legií se stalo součástí našeho dětství. Ve skříni uniforma vonící naftalínem, vyprávění o bezprizorných dětech, které legie vzala pod svá křídla, v sekretáři vzpomínky nezávislého francouzského válečného zpravodaje Roberta Fauchera Bolševické peklo.

Snažila jsem se dohledat se příčin, souvislostí a důsledků těch nepřehledných a často protichůdných dějů jak mezi legionáři, tak ve vývoji vztahů mezi nimi a  rozpolcenou ruskou společností. Zdá se to nemožné a přeji projektu pana režiséra Nikolajeva, aby se mu podařilo ve stopáži celovečerního filmu postihnout vše potřebné pro pochopení.

Rešerše trvaly téměř deset let, navázala jsem kontakty s potomky ruských legionářů, kupovala v antikvariátech knihy a deníky, rekvizity i části uniforem od sběratelů s nadějí, že přijde doba a o legie bude větší zájem. Státní fond kinematografie, kterému musíte zaplatit tisíce, aby komise scénář vůbec přečetla žádost o grant, ji zamítnul pouhým slovem „neuděluje“, bez jakéhokoliv zdůvodnění. Ve spolupráci s Českou televizí jsme s manželem nakonec v roce 2008 zrealizovali dvoudílný televizní polohraný dokument, pod názvem Tenkrát byl Bůh příliš vysoko. Obrazy ze života ruských legionářů.

Dobové kostýmy a uniformy, zbraně, střelivo, pyrotechnika, povozy, koně, rekvizity, staré vagóny- těplušky a jejich vybavení, parní lokomotiva, možnost výjezdu vlaků po kolejích, umělý sníh (ještě v březnu jsme neměli podepsanou smlouvu s televizí, jen slovní příslib), navýšily rozpočet, který před spoluprací s televizí pro nás vypracovala zkušená vedoucí produkce. Částka dosáhla výše šesti milionů. Díky tomu, že většina členů štábu pracovala bez nároku na honorář, členové vojenských historických klubů poskytli uniformy, zbraně a svou dovolenou za minimální částky z čirého fandovství, také díky výborné spolupráci s železniční výtopnou v Jaroměři vyšlo natáčení na necelý milion a to včetně několika set tisíc rodinných úspor na účtu stavebního spoření. Pro dědečka a jeho padlé kamarády.

Televizní dokument na druhém programu sledovalo kolem dvouset tisíc diváků. Filmové dílo o boji s bolševiky, o přátelství na život a na smrt, o lásce, o často nenaplněné touze po vlasti, zradě, pomstě a obětech kamarádů má velký potenciál zaujmout napříč generacemi. Z vyššího hlediska pak předat současníkům poselství předků o tom, že je třeba bránit se násilí včas, v zájmu přežití demokratické společnosti. Téma je to dnes, jak vidíme nejenom na Ukrajině, velmi aktuální. Pokud ve světové kinematografii existuje pouze jeden film o osudu admirála Kolčaka, v kterém jsou legionáři pouze kritizováni, není to o nás dobrá zpráva.

Hana Všelichová
Legionáři > Spřízněné duše > Hana Všelichová